Skrze hudbu k vojenství

Jedním z důvodů, proč vznikl tento web, jsou momenty, kdy slyším vyprávění o drezuře hudebních pedagogů ať od rodičů, tak od dětí. Je smutné, že se hudba stala prostředkem k ponižování žáčka. Hudební pedagog se často staví do role diktátora a drezurního vedoucího.

Prvňáček, který sotva píše, sotva čte a tolik nového, včetně školních povinností, musí zvládat, je vystavován další "vojenské" diktatuře v hudební škole. Neustálými písemkami z hudební nauky a množstvím nové látky je podrobováno dalším stresům. Známkami s vyšším číslem než jedna, a že jich skutečně během prvního roku obdrží v hojném počtu, je dítěti dokazováno, že je nemožné a učivo nezvládá.

Je vůbec nutné, aby tak malá bytůstka musela hned od začátku znát noty? Musí je umět psát? Musí znát hned v prvním roce basový klíč? Copak hudba jsou jen noty? Jaký pak vztah získá dítě k hudbě? Bude se na ni těšit? Bude ji vyhledávat i mimo hudební výuku? Co myslíte?

Nezřídka se setkávám s popsanými notami od učitelky se slogany typu: "Nauč se noty!!", "Čti noty pořádně" apod. Řeknu vám, že z takových not se zrovna s chutí a radostí nehraje, obzvlášť, když na vás tyto věty křičí velikostí pět centimetrů.

Až se pak bude zase někdo ptát, proč se děti hudbě nevěnují a po pár letech z hudebních výuk odcházejí, doporučte mu, ať se podívá do hudebních škol, s jakou úctou a myšlenkou se k hudbě a žákovi přistupuje.